Učení o advaitavédántě

srovnání pojetí advaitavédanty, činů, vyvanutí a řádu

v Bhagavadgítě a v Korunním klenotu rozlišování Adi Šankary

आदि शङ्कर

Nejvyšší moudrost je poznání, že tento duch, který je v zásadě jeden, je náš vlastní a je také ve všech ostatních tělech. Tato moudrost je velikým cílem nebo pravým poznáním toho, kdo zná tuto JEDNOTU PRAVÝCH ZÁKLADŮ VŠEHO. Jako rozpínavý vzduch, proudící otvory flétny, se liší jen podle tónů na stupnici, tak také povaha velkého ducha je jediná, ačkoli jeho formy jsou mnohé a vznikají jako následek svých činů. Když odlišnost určité projevené formy, jako je forma boha nebo jako jsou nesčetné jiné formy, pomine, pak neexistuje žádný rozdíl. ¹

VIŠNUPURÁNA

I.

Cíl práce

Cílem této práce je srovnání vybraných klíčových pojmů, o něž se opírá Bhagavadgíta („Zpěv vznešeného“) a jimiž se jako zásadními zabýval i Šankara, který byl jednou z nejvýznamnějších osobností světové filosofie, resp. náboženství. Předpokládá se, že Šankara žil v Indii letech 788 – 820 n.l. a ve svých komentářích k již tehdy starobylým textům, především k Upanišádám, Bhagavadgítě a bráhmasútrám, přesněji a plněji vyjádřil koncept advaitavédanty – koncept velmi náročného a pro Evropana těžko pochopitelného filosofického pojetí světa. Materiál, sloužící pro srovnání, je text „Bhagavadgíta“ – v překladu Jana Filipského a Jaroslava Vacka z r. 1976, který je v českém prostředí řazen mezi ty zdařilé, a text Šankary Odkaz indického mudrce – Korunní klenot rozlišování Šankara, v překladu Aleša Adámka z r. 2000, k němuž nelze mít žádné zásadní výhrady, ovšem určité ano, protože v některých případech používal slova, která narušují jazykový i částečně obsahový styl textu. (Např. ve verši 162: „Pokud se intelektuál nevzdá své chybné totožnosti s tělem…“. Zcela jistě ve starověké Indii nebyly typy lidí, které dnes označujeme za „intelektuály“. Možná měl na mysli „pandity“ – tj. vzdělance, kteří nemají hlubší pochopení pro věc, ovšem pak čeština těžko nalezne jednoslovný ekvivalent.)

Z daného srovnání v závěru vyplývá, že důležité učení o advaitavédántě, které prostupuje mnohé starověké indické náboženské texty, kterých je obrovské množství, mnoho tisíc a desítek tisíc veršů, doznalo následně v díle Šankary určitý posun – jeho podstata se nezměnila, ale Šankara k němu přidal nové aspekty, jak je uvedeno v závěru. Jde tedy o srovnání dvou děl, z nichž jedno bylo východiskem druhého a v čase je dělí více než tisíc let.

II.

Vznik textů

Bhagavadgítá, což je text tvořící součást mnohem rozsáhlejšího eposu Mahábhárata, vznikla v době dávné, o níž máme z Indie jen minimální historické záznamy. Ačkoliv dle archeologických nálezů máme určité informace o Indii z doby kolem 2 000 – 1 200 let př. n.l., ² tj. z doby, do níž badatelé zpravidla řadí vznik nejstarších náboženských textů, především Rgvédu, nemáme jediný důkaz o tom, že v tu dobu a právě v Indii nejstarší eposy vznikly. Předpokládá se, že je možná Árjové, kteří tehdy do Indie přišli přibližně z území dnešního Íránu, přinesli s sebou jako součást své kultury. Za nejstarší indické texty, které však nebyly psané, ale ústně předávané, zvané „šruti“, tj. „slyšné“ (míněno „slyšené lidmi, když jim je sdělovali bohové“) se považují Védy (Rgvéda, Jadžurvéda, Sáma véda a Atharva véda), Bhagavadgíta je data relativně pozdějšího a badatelé s velkou nejistotou vznik tohoto ústně předávaného textu zařazují na počátek n.l., a to s odchylkou sta až dvou set let, kdy se stal jakými doplňkem nebo rozšířením tehdy již široce známého a oblíbeného eposu Mahábhárata, jehož název lze přeložit jako Velké vypravování o Bharatovcích. ³ Jak uvádí J. Filipský a J. Vacek v předmluvě k Bhagavadgítě, Mahábhárata má kolem 100 000 veršů, Bhagavadgíta 700 veršů. Pak se tedy epos o Bharatovcích zcela oprávněně nazývá vyprávěním velkým, protože ve světě nemá co se týká jeho rozsahu konkurenci.

Ohledně okolností vzniku textu Bhagavadgíty Hermann Jacobi tvrdí, že „Bhagavadgítá je pozdější zpracování několika veršů které původně obsahovaly Krišnovu odpověď Ardžunovi.“ ⁴ R. Morton Smith tvrdí, že ze statistické analýzy vyplývá, že Bhagavadgíta má tři části, z nichž každou vytvořil jiný autor. ⁵ Naopak Yardi tvrdí, že statistickými metodami, použitými na metriku veršů („šloka“) bylo dokázáno, že autor Bhagavadgíty byl jediný a ztotožňuje ho s jistý Sautim. ⁶ Názorů na původ a vznik, vzhledem k nesmírné popularitě tohoto eposu, je velice mnoho a nic není dokázáno s určitostí. Všeobecně se doba vzniku Bhagavadgíty předpokládá 2. století př.n.l., případně o něco pozdější – 1. stol. n.l., jak se domnívá John L. Brockington. ⁷

O datu a způsobu vzniku Šankarova „Korunního klenotu rozlišování“ máme přesnější informace. Jeho autor Šankara žil v letech 788-820 n.l., a tedy jeho text je přibližně o šest set až tisíc let mladší než Bhagavadgíta. V originále se Šankarův text nazývá „Vivékačúdámani“. Jak uvádí v předmluvě vydavatel, „Jedná se o stěžejní dílo nedvojné filosofie (advaitavédanty).“ ⁸ (vivéka = rozlišování, čúdá = koruna, mani = klenot)

Šrí Šankara, zvaný Šankaráčárja. (v sanskrtu: a /á/ čarja = putující, čarati = kráčet) byl podivuhodným člověkem. O jeho životě vydavatel uvádí, že „V osmi letech se prý údajně zřekl světského života a stal se putujícím sannjásinem. Jako putující guru založil čtyři ášramy neboli kláštery (Šrngéri v jižní Indii, Purí na východě Indie, Dváraka na západě Indie a Bandrínath v Himaláji), jejichž žádi šířili dále po celé Indii jeho učení. Šankara je považován za otce a hlavního zástupce nedvojné filosofie neboli učení advaitavédanty.“⁹

Ač časově vzdálené jak od nás, tak i vzájemně mezi sebou, oba srovnávané texty vznikly v Indii, vycházely ze stejných filosofických a náboženských kořenů, vyjadřovaly v podstatě stejnou koncepci světa a vyjadřovaly se k týmž velkým filosofickým tématům, která jsou podrobněji rozvedena zde níže.

III.

Advaitavédánta

अद्वैत वेदान्त

„Dvaita“ znamená „dvojí“ nebo „dvojný“, „a“ je záporka a tedy „advaita“ znamená „nedvojný“. „Védánta“ znamená „konec Véd“ nebo „cíl Véd“. „Advaitavédanta“ tedy znamená, že svět má jen jediný základ, ne dvojí. Svět v sobě neobsahuje dualismus, protiklad viditelného a neviditelného, hmoty a ducha (či duše) – jak tomu je v řadě přírodních či animistických náboženství. Naopak – dle advaitavédánty – svět sestává z jediného základu – z „brahma“, brahma je vším a všude. Co vidíme kolem sebe, i to, co nevidíme, vše je projevem brahma , jakéhosi neosobního a věčně trvajícího neosobního ducha. Brahma je princip, absolutno.

Svět dle advaitavédánty tedy má jen jedinou podstatu a tou podstatou není to, co vidíme kolem sebe, nýbrž to neviditelné, to co nevidíme, co je skryté za viditelným.

Ovšem to, co vidíme kolem sebe, to viditelné kolem nás, není podstatou světa. Podstata totiž může být jen jedna, ne dvojí. Tuto koncepci je nutno odlišit od jiné hinduistické představy, která má též své kořeny v nejstarších textech, šruti, a to že základními prvky světa je „puruša“ (nehmotný a věčný princip aktivizační a oživovací) a „prakrti“ („pramaterie“, prahmota, to, co je základem, aby z toho po oživení skrze prakrti vznikla hmota).

Dále: Svět, který vidíme kolem sebe, vše hmotné, všechny procesy, jevy vnímané našimi smysly – to vše je nereálné. Reálné je totiž jen brahma. Z toho plyne, že v naší mysli si utváříme představu o světě, jaký ve skutečnosti není.

V rámci řady textů „šruti“ („slyšeného“) a i pozdějších textů „smrti“ („předávaného tradicí“) se pak lidem dostávalo výkladu o tom, jak se lze s tímto rozporem mezi naším vnímáním a tím, jak to je ve skutečnosti ( „ve skutečnosti“), vyrovnat, jak tomu rozumět.

V Rgvédě je výklad o nereálném podán např. takto:

Dva ptáci s krásnými křídli, spojení poutem přátelství,

Našli útočiště na stejném stromě jako přístřešku.

Jeden z těch dvou pojídá sladké plody fíkovník,

Ten druhý nejí a jenom se dívá. ¹⁰

K tomu S. Cross uvádí: „ Jak to pochopili upanišadoví mudrci i pozdější myslitelé advaitavédánty, těmito dvěma ptáky sedícími na stromě života jsou Já neboli átman (pták, který ńejí a jenom se divá´) a empirické každodenní já člověka, individuum, které prožívá neboli ´pojídá´plody života. Je to toto druhé já, indickým termínem ´džíva´, s nímž se omylem ztotožňujeme, a to je omyl, z něhož pocházejí další omyly a všechna utrpení.“ ¹¹

S. Cross, významný americký badatel v oboru hinduismu, zde velmi výstižně vysvětlil obtížně pochopitelný proces vzniku klamu „máji“ a důsledků tohoto klamu.

V průběhu času postupně docházelo k prolínání nejstarších koncepcí brahmanského (védského) učení s koncepcemi obsaženými v buddhismu (o neulpívání, o „máji“, tj. o klamu světa, o splynutí s brahma, o vyvanují, o koloběhu životů a opětném zrozování, atd.) a s koncepcemi pozdějšími – hinduistickými. Vysledování proměn základních pojmů indické filosofie, ač velmi zajímavé, by však značně překročilo rámec této práce.

Vrátíme se tedy k ústřednímu tématu této práce – “dvojnosti”. V Bhagavadgítě je dvojnost jen zmíněna, ale, na rozdíl od Šankary, není nijak detailněji vysvětlována. Např. ve verši 3, zpěv pátý: “ Toho, kdo nechová nenávist ani touhu, dlužno pokládat za člověka, jenž jich natrvalo zanechal, vždyť překonal-li dvojnost, ó válečníku mocných paží, snadno se vymaní z pout.” ¹² V Bhagavadgítě neznámý autor možná u svých posluchačů předpokládal znalost učení o nedvojnosti, a tedy se jím hlouběji nezabýval. Bylo by zajímavé pokusit se hledat i další vysvětlení, ovšem jiné zatím nemá autorka této práce k dispozici. Můžeme si stanovit i takovou hypotézu, že až když starověké znalosti o advatavédántě byly pozapomenuty, Šankara toto téma opět “vrátil”, ovšem to by vyžadovalo provést ještě další výzkum. Šankarův přínos však spočívá v tom, a na tom se všichni badatelé shodují, že učení o advaitavédántě obohatil, rozšířil a upřesnil.Ve verši 477 Šankara např. uvádí: „Poté, co si uvědomíš své nedělitelné Já díky vlastní realizaci a staneš se tak dokonalou bytostí, měl bys přebývat ve ztotožnění s Átman přímo ve Skutečnosti a měl bys mít mysl prostou všech dualistických představ.“¹³ Tento citovaný výrok Šankary je krásným příkladem stylu jeho vyjadřování, protože do jediné srozumitelné a přehledné věty spojil řadu složitých filosofických (náboženských) pojmů a uvedl je ve vzájemný vztah, což je nedostižný cíl mnoha současných badatelů. Ačkoliv soudobá věda odmítá jakékoliv hodnocení, autorka zde přesto musí vyjádřit své mínění, tj. že Šankaru je nutno obdivovat za jeho stručnost, jasnost a didaktické kvality při vyjadřování nejsložitějších filosofických myšlenek.

IV.

Splynutí s brahma – ztotožnění s nejvyšším principem

Ztotožnění s nejvyšším principem je na vrcholu veškerého usilování adepta učení advaitavédnty, znamená to „splynutí s brahma“. Tomuto tématu se věnují oba srovnávané texty.

V verši 72, zpěvu 2., se uvádí v Bhagavadgítě: „Toto je spočinutí v brahma, synu Prthy, a kdo ho dosáhne, ten se nedá zmást. Kdo v něm spočine, třeba až v posledním okamžiku, spěje k vyvanutí v brahma.“¹⁴

V podstatě totéž o brahma uvádí Šankara ve verši 447: „Prostřednictvím realizace vlastního ztožnění s Brahma se všechny nastřádané činy stovek desetimiliónů cyklů rozplynou a konečně nepřinesou žádný výsledek, podobně jako činy ve stavu snění se rozplynou poté, kdy se probudíme.“ ¹⁵

Svým učením Šankara však do určité míry završil to, co v mnohých starších textech bylo o advaitavédántě řečeno. V „Korunním klenotu rozlišování“ vyjadřuje všechny základní myšlenky advaitavédánty, podobně jako se tímto tématem zabývá i Bhagavadgíta, ovšem, na rozdíl od ní se Šankara mnohem víc a dokonce především soustředí na postupy, jimiž radí adeptům jak dosáhnout nejvyššího cíle, jímž je dle advaitavédánty „splynutí s brahma“. (Pro totéž se užívá v buddhismu termín „vyvanutí“.)

Cesta k tomuto cíli vyžaduje od adepta pěstování určitých postojů, dovedností, posilování vůle a zlepšování schopností „rozlišování“ a zcela nutně i nácvik „neulpívání“, čemuž se ve větší či menší míře věnují oba texty. Přitom téma neulpívání je v Bhagavadgítě, podobně jako u Šankarova textu, jedno z nejdůležitějších. Např. ve verši 48, zpěv druhý: „ Zřekni se ulpívání, Dhanandžajo, buď lhstejný k úspěchu i neúspěchu a konej činy setrvávaje v sebekáznění.“ ¹⁶ Verš 47, zpěv druhý: „Máš právo pouze na činy, nikdy však na jejich plody. Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou, avšak neulpívej ani na nečinnosti.“¹⁷

Splynutí s brahma (ब्रह्म) lze dle Šankary dosáhnout tak, jak se doporučuje i ve „šruti“ a dalších textech, a to překonám klamu, tj. poznáním, a to poznáním, že svět kolem nás je klam, přelud, jak to bylo popsáno již výše.

Technicky toho lze dosáhnout metodou meditace a provozováním různých cvičení, která směřují k odpoutání člověka od závislosti na smyslových požitcích, poskytovaných viditelným hmotným světem. K tomu, jak Šankara doporučuje, člověk potřebuje tříbit jednak rozlišovací schopnosti a jednak posilovat sebekázeň, a podává k tomu i určité návody – ovšem v rovině filosofické, ne v rovině tomu nápomocných tělesných cvičení, to je již oblastí jógy.

Šankara, verš 374: „Věz, moudrý muži, nezaujatost a rozlišující schopnost jsou dvě křídla ptáka. Dokud adept nemá obě křídla, nemůže s pomocí jednoho z nich dosáhnout konce popínavé rostliny osvobození, která se pne na vrcholu impozantní stavby.“ ¹⁸ Šankara tak uvádí, které jsou dva nutné předpoklady k dosažení cíle, jímž je jednak stav ukončení opětného zrození (jak je popsán v textu dále), a tedy oproštění od vnímaného světa, a jednak schopnost rozlišovat, resp. poznávat.

O nezaujatosti uvádí ve verši 377: „Odsekni neodolatelnou touhu po smysly vnímaných objektech, jež jsou jako jed, neboť nevedou k životu, vzdej se pýchy na svou kastu, rodinu, postavení v životě a s odstupem pozoruj činy. Vzdej se totožnosti s tak neskutečnými atributy, jako je tělo, a zaměř svou mysl na Átman. neboť ty jsi vskutku svědek, Brahma, osvobozen od mysli, Jediný bez něčeho dalšího a Nejvyšší Skutečnost.“¹⁹

Ve verši 478: „Konečným výrokem všech rozprav o védántě je prohlášení, že džíva a celý vesmír není nic než Brahma a že osvobození znamená spočívání v Brahma, nedělitelné Entitě. Písma samotná potvrzují, že Brahma je Jedno bez druhého.“²⁰Zde je opět velice zhuštěně vyjádřena myšlenka advaitavédánty.

Ve srovnání s Bhagavadgítou Šankara věnuje mnohem více prostoru detailnímu a v rovině filosofické zcela praktickému návodu, jak by se měl adept zbavit ulpívání a jak dosáhnout splynutí s brahma. Naproti tomu Bhagavadgíta rozsáhle řeší jiný problém – a to problém povinnosti a problém jedince řídit se dharmou, tj. co je jeho povinností a za jakých okolností je zproštěn povinnosti ji dodržovat, což je v podstatě i otázka etická, což v „Korunním klenotu rozlišování“ není obsaženo. Ve verši 31, zpěv druhý, se v Bhagavadgítě uvádí: „Dbej na svou povinnost a přestaň se chvět. Vždyť pro válečníka není nic lepšího než spravedlivý boj.“ ²¹ Toto téma pak postupně přechází k tématu sebekázně a neulpívání, čímž se opět Bhagavadgíta a Šankara tématicky sbližují.

Mája – माया – Ve starších verzích advaitavédánty se „mája“ (klam – člověk klamně považuje svět, který vidí, za reaálný, ač ten je ve skutečnosti nereálný) považoval za nějaký trik kouzelníků či duchů, Šankara však problematiku „mája“ důsledně propojil s tématem „brahma“. “. Šankara ve verši 293 uvádí: „Tento objektivní vesmír je neskutečný. Ani egoismus není skutečný, neboť je pozorován jako něco pomíjivého. Jak lze vjem ´ Já znám vše‘ spojovat s egem, když je tato totožnost pomíjivá?“

Átman – आत्म – Další s brahma související pojem je „átman“, což je ta součást „brahma“, která náleží konkrétnímu člověku. Dle Šankary (ale i textů upanišád) není rozdíl mezi „brahma“ a „átmanem“, obojí má tutéž podstatu, a tedy ta nejniternější či „nejvyšší“ součást každého člověka je současně součástí všeho ostatního.

Mókša– मोक्ष – je termín užívaný v hinduismus a znamená „osvobození“. Je to pojem především typický pro buddhismus.

V.

Koloběh zrození

Koncepce světa takového, jak ho chápeme na západě, je v indické filosofii úzce spojena i s vysvětlením závislosti člověka na tomto světě a s koncepcí opětného zrození. Šankara sdílí s Budhou (a s mnoha jinými starověkými náboženskými koncepcemi) pojetí řetězce opětného zrození bytostí v koloběhu času. Důvod opětného zrození však, na rozdíl od řady jiných starověkých náboženství, je v indických náboženstvích odůvodněn.. Důvodem opětného zrození na této zemi je lpění jedince na slastech a utrpeních pozemského života, což bylo jedno z ústředních témat Buddhy (který žil zhruba 1 400 let před šankarou). Proto Buddha, když toto „tajemství“ objevil, se označil za „vítěze“ nad klamem života.

Prvnímu člověku, kterého potkal poté, co dospěl k tomuto poznání, Upakovi, nahému asketovi, řekl:

„Vítězem nade vším, vševědoucí jsem

od všech věcí navždy oddělený

vše jsem opustil, očištěn od klamu života

sám sebou poučený…

Neboť já jsem pán světa

nejvyšší mistr jsem

jediný zcela Dokončený

dokonale z klamu Probuzený

Mně se vyrovnají vítězové

schopni zniičit klam

proto jsem vítěz, Upako

že jsem porazil hřích.“ ²²

Podobně i Šankara ve verši 164 uvádí: „Ztotožnění s tělem samotné je kořenem, jenž vytváří utrpení a zrození lidí, připoutaných k neskutečnému. Z tohoto důvodu toto chybné ztotožnění znič s krajní pozorností. Jakmile se vzdáš této chybné totožnosti způsobené myslí, přestane existovat nutnost dalších zrodů.“²³ V tomto verši je tedy vyjádřeno to, co je Šankarovi i buddhismu společné, a to že psychické ztotožnění člověka s jeho tělem je příčinou utrpení v tomto světě a že připoutání lidí k tomuto světu vede k opětnému zrození v průběhu času.

K tomu je v Bhagavadgítě verš 11, Druhý zpěv: „Trápil ses věcmi, jimiž není třeba se trápit, a přitom říkáš slova moudrosti. Mudrci se netrápí ani nad mrtvými ani nad těmi, kteří žijí.“ ²⁴Verš 12, Druhý zpěv „Neboť se věru nikdy nestalo, aby nebylo mne, tebe, či těchto vládců, a stejně tak se ani nestane, abychom my všichni kdy přestali být.“²⁵ Verš 16 v Bhagavadgítě , Druhý zpěv: „Není vzniku pro nejsoucno a jsoucno nezaniká, hranici obou však vidí ti, kdo nazírají pravou skutečnost.“²⁶ Podobně Šankara ve verši 170 „Ve snech, když neexistuje žádné skutečné spojení s vnějším světem, mysl sama vytváří úplný vesmír složený ze zakusitele. Podobně se to děje v bdělém stavu, mezi bděním a sněním není žádný rozdíl. Proto vše (jevový vesmír) je projekcí mysli.“ ²⁷

Ve verši 174 Šankara uvádí: „ Proto mysl je jedinou příčinou, která působí omezení či osvobození člověka. Pokud je nakažena účinky radžasu, pak způsobí omezení, a když je čirá a zbavená elementů radžasu a tamasu, způsobí osvobození.“²⁸

Radí např.(verš. 22): Neochvějné spočívání mysli hledajícího na svém cíli (uvědomění skutečnosti) poté, co se odloučí od rozmanitého světy smyslových objektů a neustále si je vědom, že neposkytují dostatečného naplnění, se nazývá´ šáma´ čili klid.“ ²⁹

Šankara tedy velmi podrobně a z různých aspektů radí adeptovi jak dosáhnout určitých schopností, jak dospět k poznání a tak dosáhnout osvobození. Značná část textu „Korunní klenot rozlišování“ je v podstatě souhrnem rad pro adepta, který se snaží jít po cestě, směřující k odpoutání od smyslového světa, usilující o  prohlédnutí klamu tohoto světa a o splynutí s brahma.

Ve srovnání se starším textem, s Bhagavadgítou, tedy jde o posun od „košatých meditativních úvah“ k praktickému návodu. Ostatně to bylo i smyslem veškerého usilování životy Šankary, který putoval po Indii s ve snaze seznámit lidi se svým učením a neustále vytvářel své texty a ústně je předával svým žákům. Během svého krátkého jen 33 let trvajícího života založil čtyři kláštery a do čela každého z nich ustanovil jednoho svého žáka.

Zde je jeden z nich, विद्याशंकरमंदिर(Vidyashankara matha v Šrngéri.)

VI.

Kontinuita učení

V Indii byla tradice, že bráhmanská vrstva měla za svou povinnost udržovat a následným generacím ústním sdělování předávat znalost posvátných textů. O tom W. Cenkner uvádí: „Učení bylo náboženskou povinností třídy brahmanů. vytvoření dědičné třídy učitelů umožnilo indické civilizaci udělat velké pokroky ve vzdělávání. V nejstarších dobách byly učiteli otcové rodin a za plnění svých povinností nebrali žádné poplatky, předávání posvátného dědictví považovali za plnění své dharmy.“ ³⁰

Na staré náboženské ústně předávané texty, Upanišády, navázala Védanta. Ve 4. stol. př.n.l. Bádaráyana ve svém díle „Brahma Sútra“ vyjádřil obsah učení Vedánty a právě své nejvýznamnější komentáře vytvořil Šankara o Bádaráyanově „Brahma Sútře“: „Šankara vytváří kontinuitu s Upanišadami a Bádaráyanou v takových tématech jako je absolutní realita Brahma, relativnost jevy stvořeného světa a jednota Seebe (atmana) a Brahma.“ ³¹

Zdrojem skutečně zásadně nedvojné filosofie bylo pro Šankaru, dle názoru W. Cenknera (³²), dílo „Mándúkyakáriká„ ze 7. stol. n.l.

Zdrojů advaitavédanty bylo více a lze vysledovat určitou linii zastánců této filosofie v průběhu historie, avšak, jak uvádí W. Cenkner: „Existují důkazy, že Šankara měl hodně předchůdců – vyznavačů advaitavédanty, ale skutečnost, že jeho komentáře jsou jedinými, které se dochovaly, dokazuje rozhodující význam na systém Védanty.“ ³³

VII.

Řád

V Rgvédě, nejstarším nám známém indickém textu, byl řád nazýván „rta“: „Rta je řád inherentní ve všem, co je, je to harmonie integrující vesmír, je to zákon vesmíru…V pozdějším hinduismu rta splývá s představou dharmy, přirozenou povahou věcí, zákonem bytí každého člověka.“ ³⁴

Pro „řád“, a především ve smyslu souboru povinností konkrétního jedince, je užíván později termín „dharmma“, a to např. v Bhagavadgítě. Řád, v souladu s indickým náboženstvím, vidí Bhagavadgíta pozitivně a považuje jeho dodržování za nutnou záruku existence světa. Nedodržování řádu považuje za nebezpečné. Bhadavadgíta, verš 40, První zpěv: „Rozpadem rodu zaniká věčný rodový řád, a věru, zanikne-li řád, přemůže celý rod bezzákonnost. ³⁵ Podobně Bhagavadgíta, verš 44, První zpěv: „Praví se, Džanárdano, že lidé, jejichž rodový řád je v úpadku, budou navždy přebývat v pekle.“ ³⁶ Též – Bhagavadgíta: „Lidé, kterým se nedostává víry v tento řád, mne nedosáhnou, ó hubiteli nepřátel, a vracejí se stezkou koloběhu zániků.“³⁷ Z této citace plyne, že i termín dharma je organicky začleněn do učení „advaitavédánta“.

Na rozdíl od Bhagavadgíty se však tématu dharma Šankara v Korunním klenotu rozlišování nevěnoval.

VIII.

Závěr

Oba srovnávané texty se z různých úhlů zabývají problematikou advaitavédánty, s tím související problematikou brahma, slynutí s brahma a cestami, jimiž by jedinec mohl splynutí s brahma dosáhnout. V zásadě vyjadřují stejné filosofické koncepce, které byly rozvedeny detailně výše v textu.

Existuje však mezi srovnávanými texty rozdíl ve výběru “dílčích témat”, tj. pojmů, které s učením “advaitavédánta”  přímo či  vzdáleněji  souvisí. Například Bhagavadgíta se poměrně rozsáhle zebývá dharmou, avšak Šankara vůbec ne, jak již bylo výše řečeno. Naopak zase Šankara se mnohem více, prakticky v průběhu celého textu a velmi systematicky, věnuje detailním návodům a postupům, jimž adept může dojít ke splynutí s brahma, kdežtou Bhagavadgíta toto téma vkládá jen jako roztroušené střípky v průběhu celého textu, i když ovšem dvanáctý a třináctý zpěv Bhagavadgíty určitý návod či doporučení obsahuje. Bhagavadgíta také obsahuje učení o třech “gunách” (kvalitách), a to ve zpěvu čtrnáctém, kdežto Korunní klenot rozlišování nikoliv.

Ve srovnání s Bhagavadgítou je Šankara ve vyjadřování stručnější a zapojuje více strohou logiku. Bhagavadgíta má květnatější a vznosnější styl, skutečně „vznešený“, jak to i označuje název „Zpěv vznešeného“.

Bhagavadgíta má jako ústřední téma protiklad plnění povinnosti (vyjádřeno symbolicky jako boj prince Ardžuny o vládu nad královstvím, která mu dle dřívější úmluvy s protistranou právem náležela) a boj proti vlastním příbuzným. To je vysoce etický problém nejen prince Ardžuny, ale současně symbolicky vyjadřuje podstatu podobně postavených, i když třeba ne tak životně vyhrocených problémů mnohých posluchačů příběhu i princi Ardžunovi. Současně je tento konkrétní problém i vyjádřením obecného problému – do jaké míry a za jakých okolností je člověk povinen plnit své povinnosti v rámci řádu – dharmy. Toto téma je rámcem veškerých filosofických úvah v Bhagavadgítě a zajišťuje tedy textu Bhagavadgíty velkou působivost a vlastně donutí posluchače lépe pochopit naléhavost tohoto problému.

Srovnáme – li Bhagavadgítu a Korunní klenot rozlišování, lze tedy vysledovat určitý posun od mytologie, epičnosti a symboličnosti Bhagavadgíty, vzniklé zhruba na počátku našeho letopočtu, k větší střízlivosti, strohosti a logické abstraktnosti Adi Šankary.

Tytéž myšlenky obou textů jsou tedy vyjádřeny jinou formou. Později vzniklý text je oproštěn od literárnosti a „lidovosti“, je náročnější – mimo základních myšlenek již nezbývá nic jiného. Šankara je střízlivý, věcný, přesný a jednoznačný.

Bhagavadgíta pokytuje pobavení (příběh, květnatý sloh, košatou symboliku), což je jakýsi nosný trám, na němž je „zavěšena“   všeobsahující  filosofie. V Bhagavadgítě pro toho, kdo nechápal smysl řečeného učení, tedy ještě zbýval epický příběh a květnatá symbolika. Stephen Cross cituje advaitový text Jógavásištha, který platí i pro tento případ: „Pro ty, kteří nepoznali zásadní povahu božstva, bylo předepsáno uctívání formy…Pro toho, kdo není schopen ujít vzdálenost jedné jódžany (asi 13 km), se nabízí vzdálenost jedné króši (asi 3 km).“ ³⁸

Korunní klenot rozlišování je tedy pro ty, kteří jsou schopni ujít vzdálenosti měřené jódžanami.

Literatura:

Bhagavadgíta. Přel. Jan Filipský a Jaroslav Vacek. ODEON, Praha 1976.

Cenkner, William: A Tradition of Teachers. Šankara and the Jagadgurus Today. Motilal Banarsidass Publishers, Private Limited. Delhi. 1983, 1995, 2001.ISBN: 81-208-1763-x.

Cross, Stephen: Hinduismus. Přeložil Jaroslav Vacek. IKAR, Euromedia Group, Praha 2001, ISBN 80-7202-799-9.

Dvacet jedna řečí askety Gautama zvaného Budddha. Přel. Jan Kozák z doslovného německého překladu K.E.Neumanna sbírky Madždžhimanikája, Bibliotheca gnostica, Praha, str. 1993.

Šankara, Šrí: Šrí Šankara – Odkaz indického mudrce – Korunní klenot rozlišování. Přel. Aleš Adámek. Santal – nakladatelství Střediska jógy, Liberec, 2000. ISBN 80-85965-20-8. 159 str.

The Bhagavadgítá for Our Times, edited by Julius J.Lipner. OXFORD UNIVERSITY PRESS, published in India, 2000, ISBN 019 565 0395.

http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/100101-sankara

10.12.2008

http://en.wikipedia.org/wiki/Advaita_Vedanta,

10.12.2008