Mantry jsou krátké veršíky většinou původem z nejstarších indických textů, z véd nebo upanišad, které zlidověly a slouží k různým účelům v běžném životě: jako prosba o prosperitu (prosba o zdraví, úspěch, bohatství, apod. v tomto pozemském životě), jako zaříkávání před neštěstím nebo jako prosba o ochranu – při vzývání bohů. Nakonec i jako univerzální pomůcka na cestě dalšího duchovního rozvoje, kdy to jsou prosby o osvobození od lpění na pozemských a nepodstatných věcech, které mají jen časově omezené trvání, a pokud se od nich člověk osvobodí, dosáhne prozření – pozná nejvyšší pravdu. Termín „nejvyšší pravda“ má zásadní význam v celém učení, podobně jako termín „brahma“ , který znamená nejvyšší duchovní princip.
Indické mantry získávají popularitu i na Západě, a to jak mezi lidmi, kteří se zajímají o indickou filosofii, tak mezi těmi, kteří cvičí jógu. Ačkoliv v Indii byla jóga jedním z prostředků, které napomáhaly duchovnímu rozvoji, na Západě je jóga využívána převážně k rozvoji tělesnému, k upevnění zdraví, přičemž duchovní rozvoj je zajímavý jen pro menší procento lidí. Nicméně právě proto, že názvy ásan, tj. různých pozic těla nebo cviků jógy, si i na Západě podržely svoji původní podobu, prosazuje se jejich prostřednictvím na Západě i sanskrt a od toho je jen krůček k mantrám a přes ně je cesta k světově filozoficky nejcennějším textům, tj. k védám a upanišadám.
Při překladu indických filozofických a náboženských textů je řada úskalí, ale to hlavní spočívá v tom, že pro mnoho důležitých termínů neexistuje v evropských jazycích ekvivalent. Není to tak jednoduché jako s běžnými fyzickými objekty, kdy jablko se přeloží jako apple (Aj), der Apfel (Nj), la pomme ( Fj), atd…a všichni mluvčí v cílových jazycích věcí přesně o co jde, protože všichni jablko přeci znají. Proto každý, kdo se začne věnovat sanskrtu, časem zjistí, že se musí poučit i o indické filosofii, jinak smyslu textů neporozumí, natož aby je správně přeložil.
Zde si jako ukázku jednu z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších manter přeložíme. V této mantře žádá žák svého učitele, aby ho vedl na jeho duchovní cestě správným směrem, ke správnému cíli.
Protože v sanskrtu je tzv. sandhi, tj. mnoho pravidel hláskové spodoby, uvedeme si zde nejprve jak variantu se sandhi (A), tak pak jako druhou i bez sandhi (B).
A
| असतो मा सद्गमय | asato mā sad gamaya |
| तमसो मा ज्योतिर्गमय | tamaso mā jyotir gamaya |
| मृत्योर्मा अमृतं गमय | mṛtyor mā amṛtyaṃ gamaya |
B
| असतः मा सत् गमय | asataḥ mā sat gamaya | Od nejsoucího ke jsoucímu mě veď. |
| तमसः मा ज्योतिः गमय | tamasaḥ mā jyotiḥ gamaya | Od tmy ke světlu mě veď. |
| मृत्योः अमृतं गमय | mṛtyoḥ mā amṛtyaṃ gamaya | Od smrti k nesmrtelnosti mě veď. |
(Mantra je z upanišady zvané : Bṛhadāranyakopaniṣad — I.iii.28)
| sat-, příčestí činné tvaru neutra od: √ as-, asti = být | to jsoucí; to pravé; to skutečné; pravda; pravá realita | gamaya | veď (2.os.sg. imperativu kauzativa) | |
| asat (asataḥ – ablativ sg.) | nejsoucí | tamas, n.
(tamasaḥ – ablativ sg.) |
tma; zaslepenost, nevědomost, nevědění | |
| mā (akuzativ sg.) | zkrácený tvar od: mām – pro zájmeno: aham = já | jyotis, n.
nom. /ak. sg: jyotiḥ |
světlo | |
| √ gam-,gacchati | jít | mṛtyu-, m. (mṛtyoḥ – ablativ sg.) | smrt | |
| gamayati (kauzativum – vyjadřuje, že někdo nebo něco způsobí, aby něco nastalo) | způsobit aby, někdo šel, tj. vést, vodit | amṛta-, n. | nesmrtelnost |
- = maskulinum, mužský rod;, f. = femininum, ženský rod; n. = neutrum, střední rod
Znakem √ se označuje slovesný kořen; za ním se uvádí sloveso ve 3.os.sg. přítomného času – místo infinitivu. Ale jako ekvivalent se pro praktické účely uvádí v cizím jazyce infinitivní tvar.
Nyní si tuto mantru vysvětlíme podrobněji. Jak jistě tušíte, tam nejde o to, že někdo bloudí v temném lese nebo v domě, když zhasla elektrika, ale že jde o něco vyššího. Právě k tomu pochopení je však třeba vědět, co se filosoficky váže k určitému zdánlivě zcela obyčejnému slovu, jako je třeba světlo nebo tma.
Ke slovům sat a asat:
V indické filosofii skutečně pravdivé je jen to, co je pravdivé vždy a věčně, a nikoliv to, co platí jen po omezenou dobu. Pro věčně jsoucí existenci se užívá sloveso √ as-, asti = být, existovat, a od toho odvozené tvary (např. sat = jsoucí /příčestí činné/) a naopak sloveso √ bhu- bhavati se užívá pro časově omezenou existenci a nebo pro vyjádření vzniku, který ale ovšem předznamenává i zánik. V textech méně filosofických, v různých příbězích, naučných textech (tzv. šástrách) apod. ale toto rozlišovací pravidlo již není dodržováno. Protože většina slov v sanskrtu (ovšem to neplatí o pomocných tvarech, jako jsou spojky, předpony, apod.) je spojena se slovesnými kořeny, tak i filosofie je přímo propojena se sanskrtem, s jeho nejvnitřnějšími významy a se slovesnými kořeny.
Od slovesa √ bhu- bhavati jsou odvozena slova jako např. bhūta-, n. = bytost – tj. živá bytost- osoba; duch (zloduch nebo dobrý duch); duch zemřelého člověka; To jsou existence svou povahou dočasné.
bhūti- f. = bohatství; prosperita; moc; existence (ovšem jen dočasná)
abhūti- f. = chudoba (předpona a- zde vyjadřuje protiklad slova bez té předpony)
sat – (příčestí činné) = jsoucí, existující
sat -, m. = bytost; moudrý člověk, mudrc
sat -,n. = to co skutečně existuje – to jediné reálně existující; pravé bytí, pravá existence; pravda
satya-, n. = pravda (v českých textech psaná v podobě 1.os.sg.: satyam)
asat-, m. = neexistence (předpona a- zde vyjadřuje protiklad slova bez té předpony)
asat-, n. = neexistence; lež;
asatya-, n. = lež
Ke slovům tamas a jyotis:
Ve druhém řádku mantry slovo temnota reprezentuje nevědomí či neznalost, která brání pochopení pravé a nejvyšší reality. A naopak světlo reprezentuje pochopení, poznání. (viz. jak popsáno v závěru).
Ke slovům: mṛtyu a amrtam
Ve třetím řádku mantry prosebník nežádá o dlouhý život nebo aby žil na zemi věčně. Slovo smrt zde neznamená smrt pozemskou, ale smrt duchovní, která je, když člověk nedosáhne prozření či osvícení. Člověk by si tedy měl uvědomit a vnitřně procítit, že je věčný – a tím dosáhne osvícení. V jiných textech se v té souvislosti uvádí, že by si měl člověk uvědomit a procítit, že je vnitřně spojen se vším a vše je spojeno s ním ( átman, tj. nejvyšší duch, je ve všem a vše je v něm –viz citace níže). Měl by nakonec dosáhnout stavu, který je vyjádřen slovy sat – cit – ānanda (bytí – vědomí – blaženost). Pak už nebude další zrození, nevrátí se v novém zrození do tohoto světa, ale navždy splyne s věčným duchem – s brahma. Než toho ale dosáhne, musí na své duchovní cestě, která je velmi obtížná a velmi dlouhá, projít projít mnoha a mnoha koloběhy životů na této zemi. (Aby věc byla komplikovanější – podle buddhistického učení neprochází jednotlivými pozemskými životy jedna neměnná podstata.)
V Bhagavadgítě (VI/29) o tom říká bůh Kršna princi Ardžunovi:
| sarva-bhūta-stham ātmānaṃ | Tento duch (átman) je přítomen ve všech bytostech |
| sarva-bhūtāni cātmani | a všechny bytosti jsou přítomny v něm. |
| īkṣate yoga-yuktātmā | Kdo je napojen na nejvyššího ducha (átmana), tak vidí |
| sarvatra sama-darśanaḥ | všude totéž. |
A dále v Bhagavadgítě (VI/30):
| yo mām paśyati sarvatra | Kdo mě vidí všude |
| sarvam ca mayi paśyati | a vše vidí ve mně, |
| tasyahaṃ na pranaśyāmi | tomu já již nezmizím |
| sa ca me na pranaśyati | a ani on nezmizí mně. |
Cesta ke spáse je různá – yogovým cvičením, meditací a nebo studiem. Vždy je ale nezbytně nutné ovládnout své smysly, nepodléhat prudkým emocím, oprostit se od závislosti na hmotném světě a nekonat pro nějaký výsledek (neusilovat o „plody činů“ – karmaphalāni), jak se uvádí v tomto verši:
Bhagavadgíta IV/20
| tyaktvā karmaphalāsaṅgaṃ nityatrptaḥ | Kdo se zřekne ulpívání na plodech činů, bude stále (vnitřně) spokojený |
Konat se má tedy ne pro „plody činů“, ale proto, že to ukládá univerzální zákon – dharma, a pak usilující člověk dosáhne míru, klidu, splyne s brahma:
Bhagavadgíta 5/12
| yuktaḥ karma-phalaṃ tyaktvā śāntiṃ āpnoti | Kdo je napojen (na nejvyšší brahma) a oprostí se od ulpívání na plodech činů, dosáhne míru (klidu) |
Ve svatých indických textech se pro nejvyšší duchovní princip užívá buď slovo brahma nebo átman nebo puruṣa. (V pozdějších textech se pak význam posunul a puruṣa znamená člověk a átman se užívá ve stejném významu jako zvratné se v češtině a nebo slouží k vyjádření významu slova vlastní).
Vzhledem k tomu, že za jednotlivými indickými náboženskými a filozofickými termíny se skrývá velké množství významů, jsou texty mnohoznačné a potřebují výklad učitele, což v Indii bylo tradicí. Výklad předával učitel na žáka a ten na svého žáka a tak dále v učednické posloupnosti – tzv. paramparā. V učednické posloupnosti se tak předávala a tím udržovala interpretace textů a tedy i starověká moudrost, před kterou s údivem stojí „moderní“ sebevědomý člověk, který pak zjistí, že veškerá technika světa mu nemůže poskytnou vysvětlení na takové základní otázky, jako např. proč se rodíme do tohoto světa, co je zde naším úkolem a jakými principy bychom se ve svém životě měli řídit. Indická filozofie však na tyto otázky odpovědi dává, i když zdaleka ne tak přímočaře, jak by asi lidé na Západě očekávali a chtěli. Ale právě hledání pravého smyslu a pravé podstaty těch mnohavrstevných a komplikovaných sdělení starověkých mudrců (ṛṣayaḥ / kavayaḥ) vede žáka, čtenáře či učedníka od temnoty ke světlu (tamasaḥ > jyotiḥ), od nevědění k poznání (ajñāna > jñāna).