Minislovník šesti indoevropských jazyků
Míla Jebavá
Poznámky k výslovnosti: písmo dévanágarí, v němž je psán sanskrt, a které dones používá hindština, nepálština a maráthština, vyjadřuje fonémy, které čeština nemá, a nemá pro ně ani grafický ekvivalent. V mezinárodní transkripci se pak některé hlásky přepisují například velkým tiskacím písmenem (případně malým písmenem dole s tečkou) – to v případě cerebrál (protiklad t , d – dentála, a T, D – cerebrála). Dlouhé hlásky mají čárku vodorovně, zde to je nahrazeno čárkou šikmou. Samohlásky e, o jsou vždy dlouhé a neexistují k nim párové krátké, proto se v transkripci jejich délka nijak neoznačuje, ale čtou se vždy dlouze. Hláska „y“ se čte jako „j“ v českém slově „jablko“. Hláska „c“ se čte vždy jako „č“ (v českém slově „čáp“). Souhlásky s přídechem se přepisují jako dh, bh, gh, apod. Hláska „j“ se čte jako „dž“ (jako v českém slově „džbán“). Sanskrt má, podobně jako čeština, samohláskové „r“, (jako je např. v češtině ve slově „držet“ nebo „krmit“. V přepisu se značí velkým tiskacím písmenem „R“. (Souhláska, tj. souhláskové“r“, se pak značí malým tiskacím písmenem, tedy „r“). Hlásku, zde v přepisu značenou jako „S“, lze číst podobně jako české „š“.) Celý příspěvek
